na Blog.cz

Anglický polokrevník (A1/2) značí jedince, který má nejméně 50% krve A1/1 a pochází z teplokrevné klisny, a jedince vzniklé jejich pářením. Tato charakteristika se však neztotožňuje s terminologií používanou v předchozích desetiletích ve středoevropských chovech (hřebčínech) bývalé rakousko-uherské monarchie. Tato terminologie se v mezinárodních kruzích stala nepřehlednou a nebyla přijata. V našem pojetí jsme tedy nazývali koně kmenů Furioso, Przedswit atd. jako anglické polokrevníky, i když podíl A1/1 u nich často nedosahoval v páté generaci ani 1/32. Tedy takovými polokrevníky jsou zrovna tak např. koně hannoverští, trakénští (ti mají podíl A1/1 ve srovnání s našimi koňmi vyšší). Nazývají se však podle zemí, ve kterých se chovají. Například hannoverský teplokrevník odpovídá našemu dřívějšímu označení polokrevníka - jde tedy o synonyma.

Více se o některých kmenech budu zmiňovat samostatně v rámci jednotlivých plemen.

Furioso byl dříve velmi rozšířený, hlavně na Moravě. Jeho zakladatelem byl A1/1 Furioso (narozený v roce 1836). Chov Furiosů se brzy rozšířil i do hřebčínů v Radovci a Piberu. V některých zemích došlo ke spojení jejich chovu s jinými kmeny, např. Furioso-North Star atd. Furiosové byli koně vícestranného výkonnostního typu, kteří se výborně uplatňovali v zemědělství. V našem chovu se výrazně prosadily některé linie, a to jemnější F IX, XI, IV a poněkud robustnější, ale rovněž výkonné linie F V, VII, VIII a hlavně linie F XIII, která dosahovala na Moravě vysoké úrovně. V rámci tohoto plemene se též vyskytovali koně s výbornými jezdeckými schopnostmi. Například jen náhodně vyřazený Furioso Rozkopal se stal po kastraci naším dlouhodobě špičkovým drezúrním koněm. I při těchto výborných vlastnostech Furiosů jejich chov postupně zanikal. Poslední snahy o jejich udržení vyvíjel slovenský hřebčín v Motěšicích.

Przedswit byl založen v hřebčíně Piber anglickým plnokrevníkem téhož jména, narozeným v roce 1872. Po dvouletém půdobení v Piberu byl jeho chov přesunut do Radovce a odtud byli potomci Przedswita posíláni do českého chovu. Skutečným zakladatelem tohoto kmene byl spíše Przedswitův syn, narozený ještě v Piberu z mohutné matky 54 Eclatante. Chov Przedswitů se později vrátil do Piberu a pak byl směrován do Kladrub a Pohořelic u Napajedel. Příslušníci kmene Przedswit se svým tělesným rámcem, exteriérem i výkonnostními vlastnostmi podobají Furiosům. Z liníí se nejvíce uplatnily P VII a P VIII. Zvláště však vynikal P II, který dal kladrubskému hřebčínu 42 plemenných klisen a 45 plemenných hřebců. Przedswit, obdobně jako Furioso, plně uspokojoval nároky zemědělství na vícestranné výkonné koně, kdy četní jedinci byli i ušlechtilí v jezdeckém typu. Kmen Przedswit zanikal a byl udržován ještě Przedswitem X, který vynikal skokovými schopnostmi.

North Star byl založen A1/1 stejného jména, narozeným v roce 1844 v maďarském hřebčíně Mezöhegyes, kde se k jeho chovu využívali koně kmene Furioso. Stejná kombinace se používala i v kladrubském chovu, kam se North Star dostal po první světové válce. Exteriérově byl podobný Furiosům, byl však poněkud méně harmonický.

Gidran má původ v Maďarsku, a to v hřebčíně Bábolna. Založil ho plemeník stejného jména, importovaný arab, narozený v roce 1810. Jeho chov se rozšířil do mnoha zemí střední Evropy a též na Balkán. V našich podmínkách byl chov tohoto kmene dosti rozšířen, neboť tito koně byli rámcoví, poměrně robustnější a vyhovovali tak potřebám zemědělského provozu. Byli využíváni též v kavalerii a právě tento zájem později preferoval jezdecké vlastnosti Gidranů. Tím lze vysvětlit objevující se netahavost některých jedinců. Zvláště na Moravě chovaný Gidran byl mohutnější a byl v zemědělství oblíben. Z hlediska krevní stavby převládala u Gidranů anglická krev.

Kmen byl založen angloarabským hřebcem stejného jména a měl krátkou životnost. Koně tohoto plemene představovali na danou dobu typ moderního jezdeckého koně. Byli chováni v hřebčínech v Hostouni, Kladrubech a Horních Motěšicích. V padesátých letech kmen zanikl.

Anglický velký kůň patří mezi vymizelá plemena koní. Legendární středověký rytířský kůň byl patrně potomkem dovezených ardenských koní, křížených s černým fríským koněm, který se do Británie po několik století dovážel. Často se považuje za předka mnohých těžkých plemen v Británii i v jiných severských, zejména anglosaských zemích. Brzy však vymřel, takže tyto údaje nelze prokázat.

Byl to mohutný, ale nepříliš vysoký kůň (údajně 155 - 160 cm) s těžkou hlavou a silným svalnatým krkem, na němž byl výrazný tukový hřeben. Na silných nohách měl rousy.

Původně měl sloužit jako těžký jízdní kůň pro válečníky v brnění, ale pro svou sílu se dobře uplatnil i v tahu. Je to údajně předek shirského koně, který zdědil větší výšku po přikříženém plnokrevníku.

Anglo - Karachai je vlastně větev anglokabardinského koně, má stejné předky. Takto větev se vyčlenila roku 1966 a od té doby se chová samostatně a to v Rusku a přihlehlých zemích. Středisko chovu je v hřebčíně Karachai.

Po svých kabardinských (karachajských) předcích zdědil lehce klabonosý profil. Záda jsou rovná a osvalená, záď rovněž svalnatá, ohon nízko nasazený. Končetiny jsou zdravé a silné a po plnokrevnících dlouhé. Krk je dlouhý, plece šikmější, jejich posazení se může měnit podle podílu plnokrevné krve. Výška se pohybuje mezi 158 - 160 cm.

Ve sportu, skocích, pro volný čas. Má velmi lehké a pohodlné chody a neuvěřitelnou výkonnost. Například trasa Pjatiggorsk - Rostov/Don, která měří 550 km byla zdolána za 4 a půl dne, přičemž max. denní výkon byl 150 km.

Tito koně se chovají v Portugalsku. Cílem šlechtění mezi lusitánskými klisnami a plnokrevnými hřebci bylo vytvoření koně, který by vynikal rychlostí plnokrevníka a měl temperament, učenlivost a vznosné chody lusitána.

Anglo - lusitano má korektní exteriér, ušlechtilou hlavu, většinou rovný profil, na kterém je však dobře patrná španělská krev. Stavba těla je lehká, ale prozrazuje sílu. Krk je elegantní, dlouhý a dobře nasazený s pěkným obloukem. Hrudník je hluboký, plece dobře utvářené, podporující volnou akci. Záď je rovná a relativně krátká, svalnatá. Ohon je nasazen středně vysoko. Nohy jsou obvykle zdravé a mají pevná a tvrdá kopyta. Vyskytují se především hnědáci, bělouši a plaváci. Výška se pohybuje mezi 150 a 162 cm. Povaha je většinou klidná, temperament příjemný.

Vzhledem k povaze a původu se tito koně dobře uplatňují jako závodní, a to hlavně v drezuře a dále pak ve skocích a díky odvaze také při býčích zápasech.

Angloarab je výsledkem splynutí dvou nejlepších plemen koní, anglického plnokrevníka, nejlepšího dostihového koně na světě, a jeho předka, araba. Dnes se ovšem angloarab chová v mnoha zemích, zejména ve Francii, která se specializovala na odchov odolných a všestranně výkonných koní už před 150 lety. Jak Velká Británie, tak Francie uznávají křížence za zvláštní plemeno, ale odlišují požadavky na možnost zápisu do příslušné plemenné knihy.

Ve Velké Británii se připářují angličtí plnokrevní hřebci s arabskými klisnami a naopak; takto vzniklí angloarabi se pak zpětně kříží. V rodokmenu mohou mít pouze tato dvě plemena. Podmínkou aby kůň mohl být zapsán do plemenné knihy je nejméně osmina arabské krve. Chov ve Spojenémkrálovství produkuje vysoce kvalitní angloaraby, ale sotva snese srovnání s rozsáhlou a výborně organizovanou činností francouzských chovatelů. Oblíbeným postupem anglických chovatelů k dosažení větších potomků, je připouštět arabského hřebce na plnokrevnou klisnu. Naopak spojení plnokrevného hřebce s arabskou klisnou poskytuje potomstvo menšího rámce.

Hlavními středisky chovů angloarabů ve Francii jsou Pompadour, Tarbes, Pau a Gelos. Ačkoliv Francouzi připouštějí mnoho chovatelských permutací, do plemenné knihy se může dostat pouze kůň se čtvrtinou arabské krve, který má v rodokmenu jen angloaraby, araby a anglické plnokrevníky. Francouzský angloarab vděčí za své vynikající vlastnosti podpoře, které se těšily storobylé národní hřebčíny. Hlavní podnět k jejich založení dal už v 17. století ministr Ludvíka XIV., J.B. de Colbert. Zprvu tyto chovatelské instituce patřily králi, ale s příchodem Napoleona koncem 18. století se jejich funkce změnila a nejdůležitějším úkolem se stal chov remont pro napoleonská tažení. Hlavním předmětem chovu byli arabští pouštní koně, dovážení ze Sýrie a Tunisu a křížení s místními klisnami.

Krev anglického plnokrevníka byla zavedena do francouzských chovů náhodně v r. 1830, přičemž soustavný chov začal až od r. 1836 v hřebčíně Pompadouru ve Francii. Byl založen na dvou vůdčích arabských hřebcích, Massoudovi a Aslanovi (který byl označován jako turecký) a třemi zakladatelskými plnokrevnými klisnami jménem Dair, Common Mare a Selim Mare. Přísný systém výběru založený na výkonnosti, životnosti a exteriéru, vznikl brzy po založení chovu a přetrvává dodnes. Dostihový systém navíc prověřil plemeno, které se vyvinulo následkem zvyšujících se požadavků na výkonnost.

Angloarabové se kromě Francie a Velké Británie chovají také v Maďarsku, v Bábolně a v Mezöhegyesi, ale nejslavnější jsou z hřebčína Janow Podlaski v Polsku, kteří se účastní předních mezinárodních závodů

Moderní angloarab francouzského chovu je jen o něco méně elegantní než jeho britský protějšek. Odchovanci hřebčína Pompadouru jsou obecně větší a mnohem svalnatější, ale všechny francouzské rody jsou atletického typu s výjimečnými skokanskými schopnostmi a pozoruhodně korektními chody. Podobají se mnohem více plnokrevníku než arabovi. Hlava působí hezčím dojmem než hlava plnokrevníka. Angloarabi mají rovný nebo dokonce i konkávní profil hlavy, dlouhý krk (prozrazující rychlého běžce), velmi výrazný kohoutek a šikmé, mohutné plece. Nohy jsou dlouhé a štíhlé, s velmi dobře osvaleným předloktím, kostnaté. Klouby jsou pevné, ploché, pěkně utvářené a jsou suché. Sklon spěnky a kopyta je téměř dokonalý. Kopyta jsou pevná a neobyčejně zdravá, jen zřídka podléhají chorobám. Hřbet je obvykle krátký, hrudník je hluboký. Hříva je jemná a hedvábná, stejně jako ohon a srst. Angloarab může mít různou barvu - běžní jsou ryzáci, hnědáci, ale i tmaví hnědáci. Celkový rámec je mnohem solidnější než u plnokrevníka, záď je delší a rovnější. Angloarab není samozřejmě tak rychlý jako plnokrevník, ale má daleko lepší skokové schopnosti a vyznačuje se korektností chodů.

Je to odolný, houževnatý a neobyčejně všestranný kůň, dobře se hodící pro olympijské disciplíny. Angloarab není tak vzrušivý a přespříliš temperamentní jako plnokrevník a je inteligentní a ovladatelný.

Angloarab se uplatňuje v dostizích (ročně se vypisuje kolem 30 dostihů pro angloaraby ve Franci) i v ostatních sportovních disciplínách. Teoreticky by mělo křížení araba s anglickým plnokrevníkem poskytovat ideální jezdecké koně, vhodné pro moderní soutěže jak v parkuru, v drezuře i v military. Plnokrevník přináší velikost a rychlost, arab ovladatelnost, kvalitu končetin, inteligenci, dobrou konstituci a vytrvalost. Nejlepší angloarabové z Francie mají 25 - 40% arabské krve a mnozí z koní, kteří pro Francii získali olympijské a mezinárodní medaile, byli právě angloarabové.

!O tomto koni nebyli nalezeny žádné informace ani fotografie!

!O tomto koni nebyli nalezeny žádné informace ani fotografie!

Anglo-Kabardinskaya porodnaya gruppa

Toto plemeno vzniklo v severní části Kavkazu v Rusku křížením kabardinských klisen s plnokrevnými hřebci v hřebčínech Malokarachaevski a Malkin. Hnědí hřebci Lestorik (narozen roku 1939) a Lukki (narozen roku 1939) a tmavě hnědý hřebec Lok-Sen (narozen roku 1923) byli nejdůležitější při vzniku plemene.

Krev anglického plnokrevníka je dnes u plemene zastoupena v 25 - 75%. Anglokabardinec je otužilý kůň, který celý rok pobývá na horských pastvách a je schopen se vyrovnat s velmi obtížným terénem v horách. Je větší než kabardinský kůň a exteriérově je více podobný na plnokrevníka.

Anglokabardinci se zúčastňují mezinárodních soutěží a jsou rovněž využíváni pod sedlem na horských farmách v severním Kavkazu.

Anglonorman byl vyšlechtěn ve Francii, zvláště v Normandii. Tamní chov těžkých koní, proslavený již ve středověku, byl ke zvýšení pohyblivosti zušlechťován anglickými norfolky a později i plnokrevníky. Tito koně byli koncem 19. století importováni i do našich zemí. Normanští koně prošli v čase více typovými změnami, až se posléze chovali ve dvou typech. Byl to jednak robustnější teplokrevník - karosier a jezdecký typ, lehčí jezdecký kůň. V chovu anglonormanů se vyskytovali též klusáci, kteří byli nesmírně výkonní. Podmínkou k jejich zápisu bylo u tříletých dosažení času 1:46 min/km, a u čtyřletých 1:43 min/km.

Současný anglonorman je vlastně poněkud prošlechtěný známý moderní francouzký jezdecký kůň

!O tomto koni nebyli nalezeny žádné informace ani fotografie!

Plemeno se chová v USA. Appaloosa Sport Horse Association (ApSHA) vznikla v USA před nedávnem. Akceptováni jsou kříženci teplokrevných koní sportovního typu (např. trakénský kůň) s appaloosou, přičemž podmínkou je typická barva.

Appaloosa Sport Horse je typově vlastně dobrý jezdecký a sportovní kůň v atraktivní barvě appaloosa. Je větší než appaloosa a má celkově lepší linie. Hlava je malá a pěkná s typicky bílým bělmem u oka jako má appaloosa, tlama je tečkovaná. Krk je celkově kratší a lehce klenutý. Plec je typicky tvarovaná pro dobrého jezdeckého koně. Záď je svalnatá, nohy elegantní a korektní. Výška se pohybuje kolem 160 cm.

Téměř výhradně jezdecký a sportovní kůň se dobře uplatňuje v drezuře, parkurech a dalších sportovních disciplínách. Využívá se i jako rekreační kůň.

Appaloosa je americké skvrnité plemeno, které chovali indiáni Nez Percé, vlastním jménem Numipu. Kolem roku 1730 přejali od Šošonů chov koní, zdivočelých potomků stád dovezených španělskými dobyvateli. Numipové původně žili od středního Idaha po západní Oregon, postupně byli bělochy vytlačeni a násilně přestěhováni do rezervací. Hlavní oblastí chovu byla chráněná údolí řek Snake (Hadí), Clearwater a Palouse...

Název plemene je odvozen od říčky Palouse, která se vlévá do Hadí řeky u níž žili indiánští chovatelé koní kmene Nez Percé (z franc. Propíchnuté nosy).

Jako mnoho amerických plemen, je i appaloosa potomkem španělských koní, kteří byli dovezeni do Střední Ameriky a odtud se rozšířili na sever. Indiánští chovatelé pak tyto koně zdokonalili a vytvořili velmi otužilý a všestranný typ koně s výbornou povahou. Appaloosa by pravděpodobně vyhynula jako většina idniánských plemen, ale její skvrnité zbarvení, zděděné po španělských předcích, vzbudilo pozornost několika nadšenců, kteří plemeno zachránili.

Appaloosa byla omezena na poměrně malé území v severochýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a Idahu. Tato oblast je poměrně suchá, drsná a málo schůdná, jen říční údolí poskytují lepší podmínky. Koně se do této oblasti dostali z Mexika, zřejmě prostřednictvím sousedního kmene Šošonů. Šlo jistě o omezený počet zvířat, takže se zde upevnilo přirozené plemeno s charakteristickými znaky, které nemá na světě obdoby. Indiáni kmene Numipu

věnovali svým koním mimořádnou pozornost a uplatňovali velmi správné chovatelské zásady. Od roku 1730 cílevědomě šlechtili koně, včetně kastrování hřebců, kteří nesplňovali požadovaný standard a prodej nevyhovujících klisen jiným kmenům. Ačkoliv barvě odznaků koní přikládali podobně jako jiné indiánské kmeny veliký význam, Nez Percéové požadovali především skromné, vytrvalé pracovní koně, kteří by se hodili i pro válečné účely a k lovu. V roce 1806 je o nich zvláštní zmínka ve zprávě z výzkumné cesty Lewise a Clarka k Tichému oceánu; kvalitu koní Nez Percéú náležitě ocenili. Plemeno však bylo téměř vyhlazeno o 70 let později...

Vláda tehdy zabrala indiánskou půdu a indiáni z kmene Nez Percé museli podepsat dohodu přesídlení do rezervací. Zde žili ve špatných podmínkách na nepatrné části svého bývalého území a museli chov koní omezit. Asi 740 členů na dohodu nepřistoupilo a v roce 1877 se pokusilo pod vedením náčelníka Josepha o odvetu. Pokusili se probít do Kanady, kde se chtěli usadit. Po 1900 kilometrech útěku je americká armáda na hranicích dostihla, v bitvě porazila a zbytky donutila k návratu do Kansasu, kde zakrátko vymřeli. Appaloosa živořila až do roku 1938, kdy se jí ujali chovatelé z městečka Moscow v sousedství rezervace Nez Percéů. Ustanovili Appaloosa Horse Club, který se pokusil na základě několika málo potomků koní Nez Percé plemeno vzkřísit. Plemeno se rozmnožilo a stalo se oblíbeným honáckým koněm. Dnes už se chová v USA ve statisícovém množství (registr plemene je třetí největší na světě a eviduje na 400 000 koní) a vyváží se i do jiných částí světa. Chová se i v Evropě, zejména pro reprezentační účely a westernové ježdění. Ve Spojeném království existuje velmi aktivní British Appaloosa Society (přičleněná k Appaloosa Horse Club). Plemeno je bezděčnou připomínkou faktu, že bezohledná politika vybíjení indiánů kromě kulturních škod připravila lidstvo o mnoho zajímavých přírodních plemen koní i dalších domácích zvířat.

Appaloosa je přirozené plemeno, ustálené v extrémních podmínkách. Charakteristickým znakem je krátká a řídká hříva a slabě ožíněný ocas, což je přizpůsobení pohybu v trnitých křovinách. Právě tento znak je však těžké v chovu udržet, není dominantní. Původí appaloosa byl poměrně drobný kůň s velmi suchou stavbou a vynikajícími končetinami, zejména tvrdým kopytem. Šikmá plec zaručuje lehký, dlouhý a pružný krok. Toto plemeno vyniká snadnou orientací a obratným pohybem i v zarostlém a kamenitém terénu.

Moderní appaloosa měří v kohoutku 147 - 150 cm, původní koně byli asi o 5 - 10 cm nižší. Obvod hrudníku je poněkud menší, pod 180 cm, obvod holeně asi 20 cm. Typickým znakem appaloosy je dobře viditelné bělmo kolem celé duhovky, skvrnitá kůže na chřípí a kolem genitálií, pestré zbarvení srsti a černo-bíle svisle pruhovaná kopyta, která jsou údajně mnohem pružnější než jednobarevná. Žíně hřívy a ohonu tvoří obyčejně prameny a jsou jemné a řídké. Jako u nejlepších honáckých koní je i tělo appaloosy kompaktní s dobře klenutými žebry. Délka krku je přiměřená tělu. Kohoutek je výrazný, šikmá plec podmiňuje dlouhý, lehký a pružný krok. Záď je mohutná, především u koní s přikříženou krví amerického honáckého koně. Appaloosa má pět základních typů zbarvení, někdy se jako zvláštní typ udává šesté zbarvení - dešťové kapky (raindrops).

Zbarvení appaloosy je však velmi proměnlivé, někdy je blanket kombinován s raindrops a podobně. Je to zbarvení velmi atraktivní a tak ustálené, že se prosazuje i při křížení s jinými plemeny, například s americkým honáckým koněm, s americkým ponym nebo s coloradským rančerským koněm. Ovšem dnes se objevuje toto zbarvení i u velšských pony a jiných evropských koní. Zbravení appaloosa tedy již není vyhrazeno tomuto jedinému plemeni.

Appaloosa je velmi učenlivý, ovladatelný a skromný kůň. Díky zděděné obratnosti v pohybu neschůdným terénem se velmi snadno učí všemu potřebnému pro ovládání dobytka, pro westernové ježdění, ale i pro skokové soutěže. Tito koně jsou velmi tvrdí, ale pracují s elánem a vůči člověku jsou poddajní a učenliví. Plemeno si uchovalo mnoho přírodních vlastností, například schopnost se skvěle se orientovat v krajině, vyhledávat vodu a také se vypořádat s přirozenými nepřáteli. Appaloosy jsou na pastvině zcela samostatné a nepotřebují valný dohled.

Původní appaloosy sloužily hlavně k jízdě bez sedla a k nošení břemen. Indiáni většinou nepoužívali uzdu, jen ohlávku a spoléhali spíše na dokonalý výcvik koně. Jejich moderní potomci však pracují jako kovbojští koně, neboť zdědili skvělý cit pro práci s dobytkem. Třebaže jsou poměrně lehcí, dovedou na lase udržet i těžkého býka. Jsou výborní i pro rekreační ježdění a všechny druhy sportovních aktivit, pokud nejde vysloveně o dostihové záležitosti. Jejich vytrvalost a houževnatost se uplatňuje zejména v distančních jízdách. Zvláště oblíbeni jsou u orgánizátorů turistických vyjížděk, protože se v každém terénu pohybují velmi jistě a jsou zcela spolehliví. Je zajímavé, že appaloosy zdaleka nejsou tak lekavé jako jiní koně.

Tato mimořádná popularita má však i svou stinnou stránku. Původní rysy přírodního plemene se stále rychleji stírají. Je velmi těžké udržet ve změněných podmínkách a za změněného pracovního nasazení originalitu plemene. Pochopitelně lze uchovat atraktivní zbarvení (na to se velmi dbá) a existuje snaha zachovat i jemnou a řídkou hřívu a ohon. Avšak s větším zatížením a lepší výživou se ze štíhlých koníků stávají svalovci. Takže vlastně jen velmi málo dnešních amerických appaloos odpovídá typu svých předků. Klub chovatelů appaloos usiluje o uchování originálního rázu, ale komerční zájmy pracují proti němu. A tak jsou často v USA k vidění místo skutečné appaloosy efektně zbarvení honáčtí koně - však se také appaloosy často kříží s quartery a s jinými pracovními koňmi, stejně jako s poníky a jinými plemeny.

AraAppaloosa není plemeno koně v pravém slova smyslu, ačkoliv je registrováno v USA. Je zastupováno organizací "AraAppaloosa and Foundation Breeder´s international". V podstatě se jedná o vynikající křížence arabů a appaloos, kteří si uchovávají tečkovanou barvu appaloos a přejímají dobré vlastnosti arabů.

Plemeno se chová ve státech severní Afriky. Je to produkt křížení mezi arabem a berberem. Již před tisíci lety se začalo s chovem za účelem vyšlechtit elegantního, pohyblivého a odvážného válečného, jezdeckého a užitkového koně.

Arabo-Berber má slučovat nejlepší vlastnosti obou plemen, tedy araba a berbera. Má být čtvercového typu, zaoblený a harmonický. Hlava je úzká, suchá a má ušlechtílý výraz. Většinou je stejně tvarovaná jako u araba. Krk má být dlouhý a elegantně spojený s hlavou. Je svalnatý a podobně klenutý jako to známe například od andaluského koně. Osvalení hrudníku je výrazné, záď a plece působí harmonicky. Hrudník má dostatečnou hloubku. Kohoutek je přiměřeně výrazný a jeho spojení s krkem a hřbetem je elegantní. Hřbet je pevný a záď krátká a silná. Kopyta jsou středně velká a tvrdá. Šlachový a vazivový aparát je natolik pevný, že kůň snese i relativně velké zatížení. Hříva a ohon jsou o něco řidší než u berbera, ale jemné a často hodně dlouhé. Ohon nezřídka sahá až k zemi. Vyskytují se všechny barvy a velmi často mají kovový lesk. Výška se pohybuje kolem 150 cm.

V současnosti se využívá jako jezdecký nebo reprezentativní kůň.

Arabo - haflinger pochází z Německa. Základem pro chov jsou samozřejmě arabi a haflingové, přičemž v prvních 3 generacích musí být zajištěno, že minimální podíl výchozí populace nesmí být menší než 25%. Tento křížený "hafling" není v očích šlechtitelů chovajících čistokrevné čistokrevné haflingy bez příměsi cizí krve pravým haflingem. Přitom šlo a jde především o to, jak mohou být vylepšeny jezdecké vlastnosti haflinga. Jedni zastupují čisté šlechtění selekcí, ti druzí přivádějí jinou krev křížením s arabem. Při přílivu cizí krve se sice plemeno zušlechťuje, ale přitom zůstává typ plemene původní. Plemenná kniha je vedená v německém městě Verden.

Výška se pohybuje v rozmezí 138 - 148 cm. Je to nenáročný, nekomplikovaný, přátelský, zdravý, kůň s výborným charakterem. Elegantní, malý jezdecký kůň má typické arabské znaky jako je čtvercový formát, suchá, krátká a ušlechtilá hlava s konkávním profilem, velké, jasné oči. Krk je dostatečně dlouhý, dobře nasazený. Plece jsou dlouhé, dobře osvalené. Hřbet je dostatečně dlouhý, kohoutek dostačující, hrudník je hluboký a široký, záď výborně osvalená a šikmá. Fundament je suchý, korektní, klouby velké. Barvou jsou to ryzáci s dlouhou světlou hřívou a ohonem podobně jako haflingové.

Využívá se především jako jezdecký kůň pro děti a mládež kvůli svému vzrůstu a dobrým chodům.

"Když Bůh stvořil koně, pronesl k tomuto pozoruhodnému zvířeti: Tobě rovného jsem neudělal, všechny poklady Země leží mezi Tvýma očima..." praví se ve svaté knize islámského náboženství, v koránu. Roli stvořitele koní sice muslimové přisoudili Bohu, sami však jeho dílo ještě zdokonalili. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, ve vyprahlých pouštích Arábie, v končinách krajně nehostinných, vychovali nekrásnější a nejušlechtilejší koňské plemeno. Vznikla nová podmanivá krása plná tajemství, svobodná a překypující životem - koně jak z Pohádek tisíce a jedné noci...

Arabský kůň je bezpochyby nejkrásnější ze všech koní, je to také nejstarší a nejčistější ze všech plemen, které bylo starostlivě šlechtěno tisíce let. Arabský kůň se označuje jako "zdroj" všech světových plemen. Díky své genetické čistotě vtiskuje svému potomstvu vlastní silný chlarakter a konstituční tvrdost a ušlechtilost jako zjemňující vliv. Hrál významnou roli při vývoji většiny známých plemen, ale jeho největším přínosem byl podíl na vzniku anglického plnokrevníka. Ačkoliv anglický plnokrevník je větší a rychlejší než arab, přesto nemůže zapřít životnost, zdraví, inteligenci a krásu, kterou zdědil právě po tomto předkovi...

Nejcennější ze všech světových koní dostal jméno podle Arabského poloostrova, kde se toto v podstatě přírodní plemeno ustálilo. Z tohoto území samozřejmě nepochází, protože zde v poledové době divocí koně nikdy nežili. Zřejmě sem přišli přes Mezopotámii někdy ve 3. tisíciletí př. n. l. Zásluhou arabských beduínů je prošlechtění tohoto plemene, ale hlavně udržení původního rázu i při expanzi do okolních zemí po 7. století n. l.

Podle některých anatomických znaků, a také podle archeologických nálezů, je arab spřízněn s íránskými plemeny i s původním přírodním kaspickým ponym. Na formování plemene se podílely hlavně specifické podmínky teplé pouštní oblasti v nitru Arabského poloostrova, zejména v pahorkatině mezi Medinou a Riádem, dříve označované jako Nadžed. V drsných podmínkách získal arab tvrdost, vytrvalost, odolnost a hlavně skromnost. Je to prakticky jediné čistokrevné plemeno na světě, protože jeho rodokmen je dokumentován od 7. století n. l. a po celou tu dobu byl chov přísně výběrový, bez přikřížení.

Kmeny Beduínů v Arábii mají jen málo psaných záznamů, ale rodokmeny svých koní se učily zpaměti. Jeden z prvních psaných záznamů o arabském koni zachytil arabský historik El Kelbi v r. 786, který načrtl historii a rodokmeny arabů od r. 3000 př. n. l. až ke klisně Baz a hřebci Hoshabovi. Klisnu Baz údajně zajal v Jemenu Bax, Noeho prapravnuk, který byl krotitelem divokých koní. Dílo El Kelbiho je však spíše archeologické než reálné, ale podtrhuje starobylost tohoto plemene. Později emír Abd-el-Kader (1808 - 1883) ve svých dopisech francouzskému generálovi Dumasovi (1803 - 1871) rozdělil historii tohoto plemene do čtyř epoch: od Adama po Ismaela, od Ismaela po Šalamouna, od Šalamouna po Muhammada a od Muhammada dodnes. Zaznamenal také pověst o stvoření koně, půvabnou, ale zcela neodpovídající vývojové teorii: "Když bůh chtěl stvořit koně, řekl jižnímu větru: ´Chci z tebe udělat živou bytost, zhmotni se!´ A vítr se zhmotnil. Ihned se objevil archanděl Gabriel a přinesl plnou hrst prachu, kterou nabídl bohu a ten udělal hnědáka a ryzáka, a přitom řekl: ´Tvé jméno je Kůň. Učinil jsem tě arabem a dal ti červenou barvu mravenců. Zavěsil jsem štěstí do kštice, která visí mezi očima, učinil tě pánem jiných živočichů. Lidé tě budou následovat, kamkoli půjdeš; budeš stejně dobrý k honbě jako k letu; bohatí budou jezdit na tvém hřbetě a štěstěna bude přicházet díky tobě.´ Pak vtiskl koni známku slávy a štěstí, malou bílou známku do středu jeho čela."

Tradiční rozdělení podle Abd-el-Kadera do čtyř etap samozřejmě neodpovídá. První období, tedy před rozdělením židovských a arabských kmenů, není dokumentováno vůbec a je pravděpodobné, že v té nejstarší době v Arábii žádný kůň nežil. K druhému období se dochovaly pouze báje, ale žádné reálné skutečnosti. Nesporně však ve 2. tisíciletí př. n. l., tedy před králem Šalamounem, již koně na Arabském poloostrově žili (Ismael, nevlastní syn Abrahamův a praotec beduínských kmenů, byl možná první osobou, která v Arábii koně užívala). Mohli se sem dostat mnoha cestami, buď z Persie nebo z Mezopotámie, protože v obou těchto oblastech byli již koně známi. Persie, dnešní Irán, patří nesporně k nejstarší oblasti šlechtění koní a Mezopotámie se s koňmi seznámila prostřednictvím mnoha nájezdů kočovných i kulturních národů. Třetí období je již reálné. Šalamoun zcela přehlížel izraelský zákon, který zakazoval chov koní jako modlářství (ještě král David ukořistěné koně zabíjel) a naopak se zasloužil o jeho rozvoj. Měl údajně 1200 koní jezdeckých ve vlastních stájích a přes 40 000 koní pracovních na obchod, když je z Turecka dovážel do Egypta. A že v době Šalamounově byli koně skutečně předmětem intenzivního obchodu, to dokazují obrovské stáje v pevnosti Maggido a četné zprávy o obchodu s bohatými státy na Arabském poloostrově, například se Sábou. Beduínské kmeny na Arabském poloostrově v té době koně znaly a věnovaly jim velkou pozornost.

Vlastní dějiny arabského koně se však datují od vystoupení Muhammada (570 - 632), původně obchodníka, který žil až do své čtyřicítky bezvýznamným životem, jako manžel o mnoho starší,

bohaté ženy a nebyl ani příliš vzdělán. Muhammad se, poté co se obrátil na víru v jednoho pravého boha, sám prohlásil za nového proroka, soustředil kolem sebe hlouček stoupenců, který se zanedlouho rozrostl na sektu. To už celá Mekka zbystřila, Muhammadova kázání zaváněla buřičstvím, beduíni proto muhammedánům zabavili veškerý majetek a vyhnali je do křesťanské Hebeše. Muhammad v sedle koně dlouho bloudil pouští, poté se však vrátil do Mekky. Vše nasvědčovalo tomu, že jeho učení zanikne, Muhammad však dostal poselství z Mediny. Tamní občané mu vzkázali, aby přišel a vládl městu ve jménu Boha. Beduínům v Mekce bylo okamžitě jasné, co by to znamenalo, kdyby buřičský kazatel ovládl město ležící na jejich hlavním karavanním tahu do Sýrie - rozhodli se, že Muhammad musí zemřít. V noci vnikli do Muhammadova domu - prorok však nečekal, už dávno měl nachystané koně a vrahům unikl. Pronásledovatelé předpokládali, že se dal severním směrem, Muhammad však zvolil jinou taktiku - se svou družinou prchal nejprve na jih. Mlčenlivá poušť, jezdci v sedlech ženoucí koně, strach ze smrti v zádech a klenba hvězdné oblohy nad hlavou - tak vypadala Hidžra, památná noc 6. července roku 622, počátek islámského letopočtu a - jak se později ukázalo - i jedno z nejdůležitějších dat v dějinách chovu koní. Zvířata cválala po několik dní, chlad noci se střídal s poledním žárem, žhavé slunce se opíralo do jejich zpocených, vyčerpaných těl, štvanci na jejich hřbetech je však nelítostně pobízeli dál. Konečně prorok zavelel k odpočinku a přikázal napojit koně z nedaleké říčky. Muhammad sledoval, jak se vysílená, žízní sužovaná zvířata hrnou k vodě a v té chvíli dostal nápad: aby si ověřil bezpodmínečnou poslušnost, vydal z malé trubky signál svolávající nejen poutníky, ale i koně k dalšímu pochodu. Ze stáda valícího se k napajedlu se oddělilo pět klisen. Aniž svlažily pysky, vrátily se k svému pánovi. Unešený Muhammad v tom spatřil šťastné znamení a rozhodl se, že z těchto koní postaví velkolepý chov. Honosně je označil jako "klisny Prorokovy", přidělil jim tajemná jména Sak-La-We (což je volně přeloženo jako "ta, která v mládí utrpěla těžkou zkoušku), Ku-Hai-Lan, U-Bai-Ian, Had Ban a Ham-Da-Na (všechna ta jména obsahují chválu či ocenění). Do historie klisny vešly též pod současným legendárním názvem Al-Kham-Sa neboli "Všech pět".

Jakmile Muhammad dorazil se svými druhy oklikou do Mediny - bylo to 20. září roku 622 - sebral početné vojsko a začal šířit islám. Správně pochopil, že bez výkonných koní by neměl vyhlídku na úspěch - zařadil "Všech pět" okamžitě do chovu. Klisny skutečně začaly rodit potomstvo nebývalých kvalit. Arabští koně tak nastoupili cestu vstříc světové slávě...

Všichni praví arabové musí mít tyto klisny v rodokmenu a jejich chovatelé znají ještě dnes předlouhé rodokmeny zpaměti. Za nejušlechtilejší se považuje typ Kuhaylan, "černá antilopa" (i když jde většinou o hnědáky). Bílá barva a vrcholná elegance se pojí s typem Saklaví (Siglavy). Další kmeny jsou Hamdani, Muniqi a Hadban. Je ovšem nutno poznamenat, že následkem toho, že arabština nepíše samohlásky, došlo k mnohému zkreslení těchto jmen, takže v literatuře bývá kolem "posvátných klisen Muhammadových" zmatek. Spolu s arabskou invazí se arabský kůň rozšířil téměř do celého Starého světa a vydatně ovlivnil chovy koní v Evropě, jižní polovině Asie a nakonec i v ostatních světadílech. Hodnota araba byla plně oceněna teprve v 18. a 19. století, kdy šlechtitelské rodokmeny začaly získávat ušlechtilé arabské koně pro své hřebčíny. Původně totiž byly klisny čistokrevných arabů zcela neprodejné a bylo obtížné získávat i kvalitní hřebce. Koncem 19. století se však poměry podstatně změnily, a tak se arabští koně dostali do celého světa a v pečlivě řízených chovech se dále rozvíjeli.

Arabský kůň je ojedinělé plemeno, poznamenané vyhraněným prostředím, v němž se vyvíjelo. Je to kůň výhradně jezdecký, velmi životný, zdravý, inteligentní a učenlivý. Arabští koně jsou vesměs

individuality a zejména hřebci mají vyhraněný charakter. Přesto jsou to koně mírumilovní a snadno ovladatelní.

Typickým znakem araba je krátká, ušlechtile utvářená, suchá hlava s výrazně prohnutým profilem a široké, klenuté čelo pokračuje mezi očima štítovitou vyvýšeninou zvanou džiba (jibbah).Hlava se napojuje na krk zvláštním obloukem, zvaným mitbah. To mimo jiné umožňuje velkou pohyblivost hlavy. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, u hřebců má mírný náznak hřebene. Arab se liší od všech ostatních koní krátkým hřbetem, protože má jen 16 párů žeber a 5 bederních obratlů. Následkem toho je jeho kříž rovný a ocas vysoko nasazený. Ten se skládá ze 16 obratlů. Pouštní původ tohoto plemene prozrazuje tenká kůže, pod kterou se zřetelně rýsují cévy a šlachy, krátká, jemná srst a hedvábná hříva i ohon. Pohyb po tvrdém kamenitém podkladě přispěl k vývoji štíhlých suchých nohou se skvělými klouby a tvrdými, zdravými kopyty. Vydatný pohyb v horkém suchém vzduchu ovlivnil tvar chřípí a velmi pohyblivých, široce otevřených nozder. Uši jsou velmi pěkně utvářené a oči velké a zářivé, mírně prohnutý "štičí" profil pak výraz koně dotváří. Nejoblíbenější barvou arabů v evropských i amerických chovech je bílá, avšak ve své vlasti byli arabi hnědáci, ryzáci i vraníci. Arab je poměrně malé plemeno, povolená výška je od 144 do 152 cm, avšak menší postava není u araba na závadu. I když je arab nízký, nikdy se nepočítá k ponyům. Tradičně se u arabů hříva ani ocas neupravují. Žíně se nesmějí protrhávat ani přistřihovat a důležité je i přirozené vysoké nesení ocasu. Chody jsou vesměs vynikající, plavné, lehké a prostorné, jako kdyby se kůň pohyboval na pružinách. Přestoře je arab konstitučně jemný, váží do 400 kg, jezdec do 90 kg by mu neměl činit problémy.

Již vzhled ukazuje, že jde o zvíře velmi vnímavé, bystré a všestranně nadané. Drsné podmínky jeho původní vlasti umožnily arabovi rozvinout skvělý zrak i čich, neméně znamenitý sluch a jedinečný orientační smysl. Zvíře vyniká velkým temperamentem, ale současně je dobře ovladatelné a s chutí se učí různým trikům. Arabská tradice tvrdí, že tento kůň je neobyčejně oddaný a věrný svému pánovi, což dokládá mnoha působivými historkami.

Arabský kůň je výhradně jezdecké plemeno a v minulosti posloužilo ke vzniku mnoha dalších plemen, závodních i pracovních. Arabskou krev má v sobě většina cenných jezdeckých koní...

V 18. a 19. století začaly významné státní hřebčíny jako Marbach v Německu, Janow Podlaski v Polsku, Bábolna v Maďarsku a ve Francii Pampadour, Pau, Tarbes a Gelos rozvíjet chov arabských koní, ale stejně důležité byly i některé soukromé chovy. Rodina Potockich, navazující na dlouholetou tradici chovu arabů v Polsku, chovala vynikající arabské koně ve svém proslulém hřebčíně Antoniny. Tyto odchovy ovlivnily araby na celém světě. Ve Velké Británii založili Wilfrid a Anne Scaven Bluntovi hřebčín Crabbet, kam umístili koně získané během cest po Arábii v letech 1878 a 1879. Tehdy už se v chovech začínala projevovat degenerace. Později koupili zbytky z nejproslulejšího stáda arabů na světě, které patřilo pašovi Abbasu I. Koně z Crabbetu se stali základem chovů nejen v Británii, ale i ve Spojených státech, v Austrálii a Jižní Africe.

Dnes se nejčastěji chovají biotypy: Koheilan, Siglavi a Munighi.

Koheilan chatakterizuje široké, vypouklé čelo, dlouhá obličejová část s jemnými pysky, mozková část je krátká, tělo je hluboké a široké o dlouhých liniích. Předramení je dlouhé, nadplecí krátké. Stavba těla je celkově vysoce proporciální a harmonická. Typickou barvou je hnědá. Koheilan je symbolem síly a odolnosti, je to sportovní kůň. Biotyp Koheilan zahrnuje asi 105 rodin (Haifi, Jallabi, Krush, Hamdan, Hadban a další).

Siglavi má vypouklé čelo a krátkou obličejovou část, dlouhou mozkovou, široký a hluboký hrudník. Je velmi harmonického rámce, barvou šiml. Je symbolem krásy a elegance. Je vhodný na výstavy.

Má mělké čelo, dlouhou obličejovou část s rovným, nebo mírně klabonosým profilem, mělký dlouhý trup na vysokých nohou, se slabě rozvinutou zádí a silně rozvinutým předkem. Typová barva je kaštanová. Je vyšlechtěn pro dostihy.

Koheilan a Siglavi jsou klasickými rody, naproti tomu Munighi je moderní dostihový kůň. U arabského plemene jde o to, aby byla zachována ušlechtilost, "suchost", dobré zdraví, dokonalé chody, energický temperament a dobrý charakter.

!O tomto koni nebyli nalezeny žádné informace ani fotografie!

Starobylé plemeno ardenských koní patří jak Belgii, tak Francii. Je to pravděpodobně přímý potomek předhistorických koní, jejichž pozůstatky se našly v Solutré; jisté primitivní rysy na kostře hlavy se zřetelnou hranatou nosní částí jsou ještě stále patrné na moderním plemeni. Ardenské koně znal jak řecký historik Herodotos, tak Julius Caesar; oba shodně oceňovali jejich tvrdost a životnost. Původně malí, rozložití koně z Arden byli nepochybně základem pro vznik velkých koní středověku...

Ardennais, Ardenský kůň

Plemeno dostalo název podle pohoří Ardeny na hranicích Francie a Belgie, kde pravděpodobně vzniklo z divokých lesních předků, které v této oblasti popsal již Herodotos a Julius Caesar.

Původ ardena nepochybně leží v západní Evropě. Jeho předky byli robustní a podsadití lesní koně, ať již tarpani nebo vyhynulý velký západní kůň, dosud paleontologicky přesně nedoložený. Arden patří mezi chladnokrevníky, teprve v 19. století byl vydatněji ovlivněn krví jiných plemen, jednak chladnokrevných belgiků, buloňských koní a peršeronů nebo teplokrevnými koňmi včetně araba na straně druhé. Nepochybně právě arden patří k nejstarším západoevropským plemenům. Na kostře jsou ještě dobře dochovány primitivní rysy, hlavně těžká hlava s již zmiňovanou hranatou nosní částí. Na celkovém vzhledu koně se podepsaly poměrně drsné podmínky, jimž čelil robustností těla, poměrně hustou srstí, bohatou hřívou a ocasem a mohutnými rousy na nohou. To vše ukazuje, že kůň byl zvyklý odolávat tvrdým zimám se spoustou sněhu, jaké bývají v Ardenách dodnes.

O typu starověkého ardena máme sice písemné zprávy, ale poměrně málo paleontologických dokladů a vůbec žádná vyobrazení. Ve středověku se rovněž dochovalo mnoho zmínek o těchto koních, ale vyobrazení, až na výjimky, neposkytují dobrý obraz plemene, protože tehdejší malíři nedodržovali poměr velikosti mezi portrétovanou osobou a zvířetem. Teprve ze 17. a 18. století máme doklady skutečného vzhledu těchto koní, kteří nebyli tak těžcí, jako dnešní ardeni a sloužili zřejmě i jako jezdečtí koně. To byl patrně důsledek využití koní ve středověku, kdy se používali jako turnajoví a váleční koně.

Ardenský kůň dlouho neměl vyhraněný typ. Přestože žil na poměrně omezeném území, lišil se značně velikostí a robustností. K jízdě a lehkému tahu se používali koně lehčí. Tradičně sloužili jako koně poštovní - to byli většinou koně z francouzského předhoří Arden a z poříčí Marny. Naproti koně z Lotrinska a Vogéz byli proslulí svou velikostí a silou a hlavně úžasnou odolností. Ti sloužili hlavně k tahu. Lehcí ardeni se účastnili i kampaně v roce 1812, kdy Napoleon táhl do Ruska. Tahali děla a dopravovali potraviny a jiné potřeby. Tito koně se za drsných podmínek skvěle osvědčili a byli prakticky jediní, kteří se s částí vozatajstva dokázali vrátit do Francie. Dnes tento lehký, výkonný kůň již neexistuje. Na počátku 19. století byl zahájen cílevědomý chov těžšího typu ardena. Na jedné straně se chovatelé soustředili na vytvoření co největší hmoty, na druhé straně se mu snažili dodat aktivitu přikřížením arabů. Během tohoto procesu se arden rozpadl na další typy. Malý, nejpůvodnější typ, který měřil v kohoutku kolem 160 cm, vymizel jak je uvedeno výše. Původní mohutný arden dnes dožívá. Ve Francii se přeměnil ve velmi podobné plemeno trait du nord, ve Švédsku ve výkonného švédského ardena, vhodného pro práce v lese. Přikřížením ardena se velmi zlepšil i starý burgundský auxois. Bohužel jsou tato nádherná mohutná plemena, podávající úžasné výkony v tahu, na ústupu a jen těžko nacházejí vhodné chovatele.

Tisíce ardenů sloužily v první světové válce, kdy tito aktivní koně znovu prokazovali cenné služby při dopravě zásob, děl a munice. Ztráty během druhé světové války vedly k dovozu holandských a belgických hřebců, ale nyní už není zapotřebí dovážet cizí plemena a taková křížení jsou stále vzácnější. Dnes se arden chová především pro masný trh, i když se čas od času také užívá k těžkému tahu.

Ardenský kůň je mohutný, svalnatý, s tvrdou konstitucí a velkou silou. Je mimořádně odolný, snáší nejtvrdší přirodní podmínky a v poměru ke své velikosti není ani na krmení příliš náročný. Je to plemeno neobyčejně dobromyslné a učenlivé, které se dá řídit i dětmi. Přitom velmi ochotně pracuje a vzdor své velikosti je poměrně dlouhověký.

Severní arden (trait du nord) je v kohoutku vysoký nejméně 160 cm, původní arden může být i nižší. Obvod hrudi měří přes 2 m, minimální obvod holení je 25 cm. Mohutná těžká hlava má rovný profil, vystouplé očnice a poměrně nízké čelo, které zpravidla zakrývá bohatá hříva. Auxois je o něco menší, než arden, ale stejně robustně stavěný, má delší, méně úhledné uši a pokud možno ještě hlubší hrudník. Krk je vesměs velice silný, klenutý, mocně osvalený a u hřebců má vysoký hřeben. Hřbet se díky své velké šířce zdá krátký. Široká záď je rovněž mocně osvalená, rozdělená žlábkem. Důležitá je kulatost zádě, která se leckdy zdůrazňuje přistřihováním nebo svazováním ohonu. Nohy všech ardenů jsou silné, mohutně osvalené, s dobrými klouby. Auxois má na nohách jen krátký rous, arden jej má mnohem bohatší a delší. Kopyta jsou ve srovnání s obrovským tělem malá, pěkně utvářená, nesmí být plochá. Zbarvení je bílé, obvykle je srst smíšená. Nejšastější jsou červení bělouši se světle plavou hřívou. Dnes se chovají i hnědáci nebo ryzáci. Auxois se chová nejčastěji jako hnědák, ale po přikřížení ardena se také objevují červení bělouši. Ryzáci se světlou hřívou jsou poměrně vzácní.

Jako všichni chladnokrvní koně jsou i ardeni velmi klidní, rozvážní, snadno ovladatelní, ale kupodivu i velmi učenliví. Jsou to tažná zvířata, která se zajména za 1. světové války osvědčila při tahání děl a těžkých zásobních vozů. Bohužel během války došlo k ohromným ztrátám, takže trvalo celá desetiletí, než se plemeno vzpamatovalo. Také 2. světová válka způsobila mezi těmito pracovitými koňmi s pevnými nervy velké ztráty, takže se povaha ardena přikřížením jiných plemen, především holandských a belgických, poněkud pozměnila. Za dvacet let po válce však již bylo možné chov opět zušlechtit a dnešní arden má již dobré vlastnosti svých původních předků.

Původně těžké tažné plemeno během 20. století pomalu pozbývalo svého původního určení. Pokud se vůbec používá k tahu, je to především z reklamních důvodů, jen vyjímečně se objevuje v zemědělství nebo v lesnictví. Praktické využití tohoto typu našli ardeni v jiných zemích, hlavně ve Skandinávii, v jejich původní vlasti je bohužel cílem chovu tohoto starobylého a velmi kvalitního plemene v poslední době pouze masná produkce, protože rychle roste a brzy dospívá. K jistému oživení přispěla obliba rekonstrukcí historických bitev a turnajů, ale organizátoři jen zřídka věnují dostatečnou pozornost výběru správných typů koní. Za zmínku stojí i pokus Tima Severina zrekonstruovat křížácké tažení s originálním koněm, ardenským plavákem Cartym. Nutno ovšem přiznat, že Carty do Svaté země nedorazil. Na tureckém území musel být vystřídán lehčím místím koněm.

Toto plemeno pochází z Německa. Vzniklo na podkladě dülmenského koně. Jde o velmi vzácné plemeno, roku 1985 byl počet 20 ks.

Zbarvení je nejčastěji hnědé, tmavě hnědé. Výška 132 - 140 cm.

Plemeno se chová v Argentině. Podobně jako další jihoamerická plemena leží původ ve španělských koních přivezených konkvistadory. V poslední době probíhá křížení s percherony ke zvýšení mohutnosti a odolnosti pro práci na ranči.

Argentinský rančerský kůň je kompaktní středně velký kůň. Hlava je klínovitá, přiměřeně velká, fundament masivní a kopyta pevná. Vyskytují se všechny barvy včetně strakošů, hnědáků, ryzáků a běloušů. V horských oblastech jsou koně trochu robustnější a menší.

V zemědělství, při pracech na ranči s dobytkem. Využívají je gaučové, obdobně jako slavného criolla. Chody sice nejsou příliš prostorné, ale pohodlné, někdy mají koně sklon k mimochodu. Rančerský kůň se využívá také na lehké práce v tahu.